Informace pro turisty

logo

Interaktivní mapa

Interaktivní mapy

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Historie Linecké stezky

Nejstarší písemná zmínka o obchodu mezi Podunajím a Čechami pochází z let 902 až 906, kdy markrabě Východní marky Aribo I. vydal tzv. Raffelstettenský celní řád. Ten upravuje podmínky obchodu v Podunají. Řád zmiňuje obchodní styky mezi Bavory a Slovany. Obchodním artiklem byly zřejmě koně, sůl, ale i otroci. Město Linec je zde uváděno ve spojitosti s místním tržištěm a clem, které se zde platilo. V tomto prameni však není zmíněna žádná z obchodních stezek. O spolehlivější důkazy se můžeme opřít až v období od 12. století dále. V roce 1106 je v Kosmově kronice české zmiňována útěk císaře Jindřicha IV. ke knížeti Bořivojovi II. „jižním krajem po cestě, kudy se chodí do Netolic“. Vzhledem k tomu, že císař prchal od Řezna, je možné, že se jednalo o některou z tras západněji od Linecké stezky. Jisté však je, že v raném středověku bylo netolické hradiště jedním z center jižních Čech. Sídlil zde místní kastelán – správce oblasti dosazovaný pražským knížetem.

 Velmi starými sídly jsou také Boletice s kostelem sv. Mikuláše ze sklonku 12. století a Zátoň, která byla újezdem (statkem) benediktinského kláštera v Ostrově u Davle. Dálková obchodní trasa vedla tedy nejspíše přes tato místa. Vlastní pásmo Šumavy pak stezka překračovala u Vyššího Brodu. Jak název napovídá, byly v tomto místě příhodné podmínky pro překročení Vltavy a Vyšebrodský průsmyk byl vhodný pro průchod pohraničním hvozdem. Roku 1259 zde jihočeští Vítkovcizaložili cisterciácký klášter, který sehrál důležitou úlohu při osidlování této části Šumavy. Na rakouské straně pokračovala stezka na BadLeonfelden, Zwettlan der Rodl a do Lince, města stojícího na základech římského vojenského tábora z 1. století našeho letopočtu.

Trasy středověkého obchodu nebývaly příliš stálé. Obchodníci se často chtěli vyhnout clům či povinným skladům zboží. Ve 14. století vznikla západněji frymburská větev (Haslach, Svatý Tomáš, Frymburk, Zátoň). Důležitým bodem této trasy byl hrad Vítkův kámen.  Výhodné také bylo dovážet zboží do významných míst, kde rostla šance na jeho prodej. Do směřování stezek tak zasáhla i změna center jihočeského regionu v polovině 13. století. Po vzestupu významu Českého Krumlova jsou stezky přesměrovány z nedalekých Boletic. Také soustava správních hradišť, tzv. hradská soustava, začala být postupně nahrazována nově zakládanými královskými městy, kde vzkvétala řemesla a s nimi spjatý obchod. Roku 1265 založil král Přemysl Otakar II. na soutoku Vltavy s Malší město České Budějovice, které představovalo novou oporu královské moci na jihu Čech proti stále sebevědomějším Vítkovcům. Význam Netolic začal upadat, krátce na to zaniklo i vlastní hradiště a zůstalo jen samotné městečko. V reakci na to začala být zvláště od 14. století více využívána stezka vedoucí z Budějovic do Lince přes Kaplici, Dolní Dvořiště a Freistadt. Tuto skutečnost potvrzuje  již císařské privilegium  z roku 1304. Když v polovině 18. století byly během tereziánských reforem vytyčovány hlavní zemské silnice, vybrali císařští geodeti tuto trasu dnes označovanou jako silnice E55. Některé části Linecké stezky zůstaly jako svazky úvozů zapomenuté v lesích, z jiných jsou polní cesty, anebo byly pokryty asfaltem a slouží dodnes.

 

S čím se obchodovalo                                       

Obchod kvetl nejen ve středověku, ale už mnohem dříve v pravěkých obdobích. Vůbec první spolehlivější důkazy o přechodech Šumavy pocházejí ze starší doby bronzové (2200–1600 př. n. l.), kdy se měď nezbytná pro výrobu bronzu těžila v Alpách a dovážela na české území. Pravěcí kovolitci surovinu odlévali d o ingotů – ve starším období to byly tzv. hřivny (obloukovité stočené tyčinky se zakroucenými konci) a také žebra (tvarem se podobala žebrům lidským). Později se setkáváme se i s importem hotových výrobků nebo jejich zlomků. Zboží si obchodníci doby bronzové často schovávali do skrýší pod zem, odkud si je někdy z různých důvodů nevyzvedli a předměty se nám tak dochovaly do dnešních dnů. Takovým nálezům se odborně říká depoty. Dodnes známe z doby bronzové na území jižních Čech 73 depotů, které dohromady čítají stovky jednotlivých předmětů. V okolí předpokládané trasy Linecké stezky to jsou nálezy například z Dolních Chrášťan, Chvalšin nebo Kájova. Podle jiných názorů mohou depoty souviset také s náboženstvím pravěkých obyvatel, kdy zakopané předměty byly obětí pro bohy.

            Velice důležitou komoditou pravěkého i středověkého obchodu byla sůl. Využití a spotřeba soli bývala mnohem větší než dnes, neboť sůl sloužila ke konzervování potravin a  při řemeslné výrobě. Na území Čech se její přírodní zdroje téměř nenacházejí, a proto ji bylo potřeba dovážet. Pro období pravěku je to však těžké dokázat, protože chybí hmatatelné důkazy. Víme ale, že nejpozději od střední doby bronzové (1600–1300 př. n. l) se v okolí alpského Hallstattu sůl těžila a místní obyvatelstvo z obchodu s ní velmi bohatlo. I když později těžba v samotném Hallstattu ustala, obchod s alpskou solí pokračoval i nadále. Zřejmě i v době laténské (450 př. n. l až přelom letopočtu), kdy střední Evropu ovládali Keltové, existovala stezka přes Šumavu spojující oppida Třísov nedaleko Českého Krumlova s oppidy Gründberg a Freinberg ležícími na okraji dnešního Lince.

Více informací o obchodu se solí máme z vrcholného středověku. Sůl se přepravovala v tzv. prosticích, což byly úzké dřevěné sudovité nádoby, ale současně prostice označovala i jednotku objemu. Na dovážení soli existovala celá řada privilegií a složitá soustava výjimek, často velmi nepřehledných nebo dokonce vzájemně si odporujících. Jednotlivá města, zvláště Prachatice a České Budějovice, žárlivě střežila trasy obchodních stezek, vedla spory o jejich směrování a trestala jízdu po zakázaných cestách. Obě zmíněná města měla i právo skladu soli a jiného zboží, určeného k dalšímu prodeji. Pokud forman či soumar přivezl sůl a zvláštním potvrzením prokázal její původ, byla mu proplacena. Do zdejších skladů si potom přijížděli kupci z celých Čech a Moravy, aby sůl odkupovali a rozváželi do vnitrozemí. Budějovičtí a Prachatičtí měli ze solního obchodu nemalý zisk, a proto vždy rázně zakročili proti nepovoleným skladům v jiných městech; trnem v oku Budějovických býval například sklad soli v Kaplici, postrádající řádné povolení. Vedle pasovské soli začala být od 15. století přivážena i sůl rakouská (habsburská) a po svém nástupu na český trůn v roce 1526 se Habsburkové snažili její dovoz čím dál více protěžovat. Činili tak celním znevýhodňováním, případně i dílčími zákazy jiné soli. Aby usnadnil cestu solních nákladů do českého vnitrozemí, dal Ferdinand I. po roce 1548 provést splavnění Vltavy od Českých Budějovic. Všechna tato opatření měla opět přímý vliv na konkrétní trasy stezek, vedoucích přes česko-rakouskou hranici, což způsobovalo vleklé spory mezi jednotlivými městy a vrchnostmi, ale také hospodářský úpadek oblastí, z nichž byly hlavní obchodní směry odkloněny. Roku 1706 císař Josef I. definitivně zakázal dovoz jiné soli než rakouské. V důsledku toho dali Eggenbergové přeložit solní sklad z Prachatic do Českého Krumlova a došlo také k rozšíření skladu budějovického.

            Zájem byl nejen o nezbytnou sůl, ale i o luxusní výrobky a plodiny z vyspělého Středomoří. V době římské, přesněji od poloviny 1. století našeho letopočtu kdy byl na Dunaji založen římský tábor Lentia (dnešní Linec). Ten byl jednou z posledních výsep římské civilizace na severní hranici impéria. „Barbaři“ za Dunajem měli velký zájem o římské výrobky – keramiku, šperky ale i víno. Dokládají to římské výrobky nalézané na českém území, zvláště v Polabí. Samotné jižní Čechy byly zřejmě jen transportním regionem, protože osídlení tu nebylo příliš husté. Z jihočeských římských importů je významnější pouze římská keramika terrasigillata ze sídliště u Sedlece na Českobudějovicku, přímo podél předpokládané obchodní stezky byl nalezen zlomek cedníčku či naběračky u obce Světlík.

Díky písemným pramenům je dobře doložen obchod středověký. Víme například, že některé jižní plody se zhruba od 16. století staly poměrně běžnou záležitostí, kterou si mohli dovolit i měšťané.Na jihu Čech se také už v 15. století konzumovalo víno, dovezené z Itálie, i mořské ryby. Častým artiklem, přiváženým z Rakouska do českých zemí, bylo železo a kvalitní železářské výrobky. Z Čech se naopak vyvážely především potraviny a zemědělské plodiny, zejména obilí, slad, med, sýry a přirozeně pivo, dále také vlna nebo kůže.

 

Život na cestě

            Jak vlastně středověké cesty vypadaly a kdo se po nich pohyboval? V horských oblastech Šumavy si je můžeme představit spíše jako širší pěšiny. Kvůli špatné sjízdnosti terénu zde náklad povětšinou nosili takzvaní soumaři (nejčastěji koně, muly, mezci, oslové), ale i lidé vybavení krosnami. Na lépe sjízdných úsecích v podhůří se zboží překládalo na vozy, které uvezly více nákladu. Těžké vozy však měly  na nekvalitních cestách problémy. Po deštích se cesty rozbahnily a pouze místy byly zpevňovány hatěmi (napříč cestou vyskládaná kulatina nebo prkna) či štětováním (vysypávání oblázky a kameny). Problémy působila i eroze, která vymílala rýhy po kolech vozů, až vznikly místy několik metrů zahloubené kaňony, tzv. úvozy. Nejčastěji vznikaly v místech stoupání a klesání, kde při se při brždění kola smýkala a voda tekoucí ze svahu měla patřičnou sílu. Nekvalitní cesty řešili středověcí kupci jednoduše – nesjízdný úsek objeli a cestu tak o pár metrů i několikrát přesunuli. Důkazy o tom se dodnes zachovaly v podobě svazků úvozových cest.

            Doprava v minulosti svou rychlostí samozřejmě zaostávala za dnešními standardy, ale některé zaznamenané výkony jistě překvapí. Například římští jízdní poslové dosahovali průměrné rychlosti 60 až 80 km za den, ovšem ti se pohybovali po vynikajících římských silnicích a v k tomu určených stanicích měnili své koně. Rychlost běžných cestovatelů byla nižší a u pěších se pohybovala kolem 25 až 40 km za den, povoz tažený koňmi kolem 20 km a volské spřežení pouze 15 km za den. Velké vzdálenosti až 180 km za den bylo možné urazit po proudech řek. Vltava však v horní šumavské části nebyla sjízdná pro nákladní lodě, a tak byl tento druh dopravy použitelný pouze na Dunaji.

 

Turistická trasa

Trasa současné turistické Linecké stezky měří 140 kilometrů. Kopíruje předpokládaný průběh historické Linecké stezky zhruba od 10. do poloviny 13. století. Z Lince směřuje na Hellmonsödt, dále na sever podél toku Haselbachu a Rodlu na BadLeonfelden. Státní hranici překonává východně od Vyšebrodského průsmyku u Radvanova. Důležitým bodem je Vyšší Brod, kde trasa překračuje tok Vltavy. Stezka dále prostupuje krajinu zaniklých šumavských vesnic směrem na Boletice s románským kostelem sv. Mikuláše. Masiv Blanského lesa (nejvyšší vrchol Kleť 1084 m n. m.) obchází trasa ze západu a pak dále Lhenickou brázdou, na jejímž severním vyústění stojí netolické hradiště, konec naší cesty.